Hodné dítě není dospělák

Pokud se vás někdo zeptá, zda jste dospělí, automaticky a možná i pohoršeně odpovíte, že samozřejmě ano.  Už vám přeci bylo 18 let a u některých z vás to bude možná  i delší doba.  A přesto se někdy zcela podvědomě zachováte jako malé dítě, aniž byste si to uvědomovali. Jsou to přesně ty případy, kdy chcete říci Ne, ale vypadne z vás ANO. Jak je to možné?  Mluvíme zde o podmíněném, naučeném reflexu, který vám usnadňoval život v dětství a který si přenášíte i do dospělého života.

Jako děti jsme se naučily, že pokud nebudeme zlobit, budeme plnit přání rodičů, babiček a později i učitelů ve škole, získáme za to příjemné benefity v podobě pochvaly, sladkostí  či dárků. To vám bylo nějaký čas příjemné a byl v tom i proces učení se základním lidským hodnotám a elementárnímu slušnému chování, což je v pořádku.Jenže v pozdějším věku, když už vám bylo třeba 8 let , jste si začali uvědomovat více i vlastní pocity a potřeby , které nemuseli být zrovna v souladu s tím, co chtěli rodiče či učitelé ve škole. Zkusili jste říct doma vlastní názor, nebo udělali něco po svém a rodiče se zlobili. 

Možná jste i slyšeli věty typu“ tohle hodné holky nedělají , „ tohle není naše hodné dítě, asi nám ho někdo vyměnil“ nebo „jestli takhle budeš pokračovat, skončíš v polepšovně“. Velmi rychle jste pochopili, že pokud nechcete ztratit přízeň rodičů, bude lepší přijmout jejich názor. Už jenom proto, že jsou dospělí a znají některé věci lépe. Současně se ve vás ale rozbujel i velký strach ze ztráty někoho, koho máte opravdu rádi. Poprvé jste pocítili nejistotu v lásce od rodičů. Uvědomili jste si, že to není něco stálého a velmi záleží na vašem chování.

Nechci, abyste se teď zlobili na rodiče, tento mechanismus výchovy jsme s různými obdobami zažili asi všichni, protože v době nedávno minulé se to jinak nedělalo a naši rodiče byli vychováváni úplně stejně. Jen vám chci ukázat, že jste  si naprosto podvědomě vytvořili návyk uspokojovat potřeby jiných lidí a vyměnili jste vlastní názory  a životní sny  za příjetí od nejbližších a později od šéfů v práci. Možná, že i dnes ještě  pro vás není nic důležitějšího, než názor vnějších autorit. a potlačili jste v sobě svoje touhy, protože se zatím nevyplatí na nich pracovat. Obáváte se, že by vás okolí odsoudilo, zavrhlo a tato obava je jedna z nejsilnějších vůbec.

Tuto obavu jako lidé v sobě máme miliony let a neseme si ji ještě z dob, kdy lidé po světě chodili s oštěpy. Pokud byl někdo vykázán z tlupy, pravděpodobně zemřel  buď hlady nebo jej roztrhalo nějaké zvíře. V dnešní době po vás nikdo nebude házet oštěpem, ale strach z nepřijetí je zde pořád. Stále bojujete o přijetí a už jste z toho mentálně i fyzicky unavení? Pořád ještě neumíte říci Ne? Nebojte, existuje cesta, jak můžete být sami sebou a zvládnout vlastní život.  Kudy do toho?

Tak zaprvé, přiznejte si pravdu a uvědomte si, kolikrát sami například lidi zvete na kávu, voláte jim, ale oni se vám sami neozvou.  Je toto rovnocenné přátelství? Za druhé si uvědomte, že když v práci zkolabujete, protože děláte práci i za ostatní, možná vám v rádiu zaměstnavatel nechá zahrát písničku a za 14 dní si na vás už nikdo ani nevzpomene. Vím, je to tvrdé, ale je to tak.  A teď za třetí: představte si ve své mysli, jak by vypadal váš život, kdybyste si věřili a cítili svoji vlastní hodnotu. Co byste zažívali, jak byste s lidmi mluvili, čemu byste se věnovali, jak by se k vám druzí chovali?

Toto základní mentální cvičení dělejte následujících 30 dní každé ráno po dobu minimálně 1 minuty  hned po probuzení.  Uvidíte, jak se vám začne měnit energie a jak se vám bude lépe vstávat do nového dne. Po čase si uvědomíte, že jste sebevědomější a už dokážete třeba kolegovi v práci odmítnout nějakou drobnost protože se vám to prostě nehodí.  Tuto zkušenost si váš mozek zapamatuje jako vaše vítězství a na základě toho budete odvážnější i příště. Na základě zvyšující se sebedůvěry si budete více uvědomovat, co je důležité pro vás a postupně si začnete vytyčovat vlastní hranice – tedy to, co je vaše a co je ostatních.

No a pokud byste se do toho chtěli opravdu opřít a získat rychle zdravou sebedůvěru, můžeme si domluvit osobní konzultaci- i online třeba přes Skype, Messenger, Google meet nebo WhatsApp. Přeji Vám skvělé a pohodové dny.

Práce jako nutné zlo?

Každou chvíli od někoho slyším slova typu “už aby byl víkend” nebo “dnes už je pátek, to přežijeme”. Všimli jste si, že práce je většinou vnímána velmi negativně? Jakoby to bylo něco, co se musí 45 let přetrpět a pak si začneme užívat. To zní docela děsivě-:)

Rád bych vám ukázal ještě jeden pohled na práci. Slibuji vám, že bude mnohem příjemnější a možná vás i k něčemu bude inspirovat. Tento přístup pochází z daleké Asie, z buddhistického učení, kde je lidská práce vnímána úplně jinak. V tomto kontextu hovoříme o práci jako o nástroji osobního rozvoje. Práce jako taková nám dává skvělou příležitost minimálně 8 hodin denně se rozvíjet, kultivovat své chování a myšlení.

Díky práci zjišťujeme, které činnosti nám přinášení radost, v čem jsme dobří a kde bychom se ještě mohli zlepšovat. Ukazuje nám zcela jasně, jak umíme například komunikovat s druhými lidmi, přesvědčit je o svých názorech a jak umíme řešit složité situace. Tyto věci nelze vyčíst nikde v knihách, tyto dovednosti lze získat pouze přímou zkušeností. Nikdy nebudete vědět, že jste dobří v mezilidských vztazích a komunikaci, dokud se nezačnete stýkat s druhými lidmi.

Každá profese přináší jiné zkušenosti, které nám ukazují, co je pro nás důležité, co chceme prožívat a s kým bychom chtěli spolupracovat. Současně je to vyjimečný nástroj vlastní sebereflexe, kde si můžeme sami uvědomit, jak na tom doopravdy jsme a z těchto zkušeností můžeme sbírat inspiraci pro další dny. Někdy se může stát, že i přes veškerou snahu cítíte odpor k tomu co děláte nebo vás práce nebaví. Pokud tyto stavy trvají delší dobu, můžete se objednat na konzultaci a můžeme společně najít cestu, kudy z toho ven. Práce by pro nikoho neměla být utrpením. Souhlasíte?

Urputná pozitivita

Velmi často jsem slýchával v rámci různých workshopů, které jsem absolvoval či vedl, že je třeba zapomenout na minulost a upínat zrak k lepším zítřkům s pozitivním očekáváním. Zní to logicky, kdo by se chtěl vracet do minulosti a plakat nad rozlitým mlékem – tzv. go ahead! Ale dívat se výhradně jen  vpřed sebou nese skrytá nebezpečí, o kterých se moc nemluví.

Jednak nám takto upřený pohled brání seriózní sebereflexi, tedy nahlédnout na to, jak jsme se dostali do bodu, ve kterém se nyní nacházíme. Druhou měrou si na cestu do budoucnosti velmi často neseme zátěž z minulosti, kterou již nepotřebujeme a domníváme se, že pokud na ni nebudeme myslet, neexistuje. Dostáváme se do cyklickeho popírání reality a vlastního prožívání. Také jste se už v životě potkali s někým, kdo byl tak moc pozitivní, až vyhořel nebo dokonce skončil na antidepresivech?Jde o to, že v životě potřebujeme rovnováhu. Jako řidiči nemůžeme stále jen šlapat na plyn a doufat, že bezpečně dojedeme do cíle při ignoraci brzd. Vše má svůj čas a důvod. Minulost nám dává obrovskou příležitost uzavřít nedokončené věci, projít svá emocionální traumata a pochopit je v celkových souvislostech našeho života a nalézt ono poučení i z věcí, které se podařili a které nám udělali radost.Pokud hovoříme o minulosti, v rámci osobního rozvoje se mluví primárně o uzavírání něčeho negativního. Jako by pozitivní minulost neexistovala a neměla nám co dát. Přitom právě z pozitivní minulosti můžeme čerpat mnoho dobrého a získat sílu pro naše příští kroky. Můžeme si uvědomit, co jsme dokázali a jak jsme dosáhli pozitivních výsledků. Můžeme také nalézt omezující vzorce chování a nahradit je těmi, které nám pomohou v osobním i profesním životě.Minulost a přítomnost jsou dvě spojené nádoby, bez kterých nemůžeme vést kvalitní život a těšit na budoucnost. Nebo je to jinak?

Utěšování Vás zničí!

Známe to všichni. Procházeli jsme nepříjemným životním obdobím a potřebovali jsme se někomu svěřit. Naši přátelé nás vyslechli a hned vzápětí většinou dodávali: “neboj, to bude dobrý” nebo “za pár let se tomu zasměješ”, “vykašli se na něj/ní” atd. Proč nám nebylo lépe?Abych to lépe vysvětlil, budu muset jít trochu do hloubky.

Co se v nás odehrává, pokud se snažíme někoho utěšit nebo jsme sami utěšováni? Racionálně je naprosto jasné, že chceme dotyčnému pomoci. V podvědomí se ale většinou odehrává něco zcela jiného.Máme strach. Máme strach z neznáme situace či stavu, ve kterém se druhý nachází. Necítíme se v tom dobře, jsme možná rozpačití, znervózňuje nás to a chceme, aby se dotyčný co nejdříve vrátil do “normálu”. Chceme ho co nejdříve “opravit”, abychom se my sami opět cítili dobře.

Tím, že podvědomě neakceptujeme právo druhého člověka na jeho momentální emoce (ať už jsou jakékoliv), říkáme tím, že jej v podstatě za těchto podmínek nepřijímáme a měl by se co nejdříve dát do pořádku. Proto rychle spěcháme s utěšováním a poskytováním rad, jak by se měl dotyčný zachovat a jak svůj problém řešit. To vede k dalšímu pocitu viny, že se tak cítí a současně v něm posilujeme pocit zraněného , nízkého sebevědomí. Člověk, který prochází nějakou životní krizí v našem utěšování a poskytování rad slyší: “ nejsi dost dobrý, aby jsi to zvládl sám. Lituji Tě a vymyslel jsem za Tebe řešení” Vzpomeňte si na vlastní pocity, když Vás někdo ihned utěšoval a nedal Vám prostor své emoce prožít a odžít.

Co tedy nabídnout místo utěšování? Možná čekáte nějakou zázračnou techniku, ale v jednoduchosti je síla. To nejlepší, co můžeme v dané situaci udělat, je BÝT s daným člověkem. Jde o to, že dotyčným lidem poskytneme prostor pro jejich projev bolesti, aniž bychom je chtěli někam okamžitě posouvat či měnit jejich náhled na situaci. Dáme jim najevo, že jejich smutek je v pořádku a že jsme stále s nimi, i když se necítí dobře. Pokud naše blízké akceptujeme i v jejich smutku, budou se cítit přijímáni a lépe se zotaví z ran nepříznivého osudu.

BTW: to samé platí i o sdílení radosti. Naučili jsme se, že je vhodné být k druhým empatický v dobách krizí. Současně bychom ale měli být schopni s druhými sdílet i jejich radost, protože sdílení a bytí s druhými vztahy prohlubuje.